Chtěla bych se s Vámi podělit o článek z PPČ z roku 1986. Tento scan mi zaslala slečna Kateřina Pánková (CHS Shetlandská hvězda), čímž jí moc děkuji a já jsem se rozhodla tento článek přepsat. Zajímavost je, že tehdejší redaktoři byli velmi nadčasový. O portugalském vodním psu se zde píše téměř 36 let před prvním importovaným jedincem do České republiky. Přeji příjemné počtení.
VODNÍ PSI – POSLEDNÍ MOHYKÁNI
Vytváření jednotlivých plemen loveckých psů probíhalo vždy v přímé závislosti na objektivních okolnostech lovu, daných přírodními podmínkami, druhem a množstvím lovecké zvěře a prostředky, které měl lovec k dispozici. Podle těchto hledisek byly kladeny požadavky na výkon psů, na jejich schopnosti a tak se také vytvářely určité specializace. Mezi první patřily především schopnosti zvěř vyhledat a posléze sledovaný kus dostihnout a zastavit, aby vysílené zvíře mohli lovci dobít. Se zjemňováním lovecké techniky a rozvojem myslivosti stoupaly na jedné straně požadavky na vyšší specializaci – proto bylo možno v dobách největšího rozšíření loveckých psů v 17. – 18. století rozlišit přes dvě desítky plemen podle pracovního zaměření při lovu. Na druhou stranu byli stále více cenění psi univerzální. Zůstávali však oblasti – a to jak ve smyslu geografickém, tak ve způsobu lovu – kde byli úzce zaměření specialisté nenahraditelní. A k těm rozhodně vždy patřili psi tzv. vodní.
Vodními psi nejsou v tomto smyslu slova chápáni psi schopní práce ve vodě v rámci všestranného loveckého výcviku, což dokáži třeba ohaři nebo slídiči, ale mistři svého oboru portugalský vodní pes, irský vodní španěl a americký vodní španěl. V podstatě poslední tři Mohykáni zastupující v současné době svoji odbornost. Jako u většiny loveckých psů budeme i u těchto vodních plemen muset hledat původ u starověkých evropských honičů, představovaných především psy Keltů. Tato oblast je však i po historické stránce obestřena ještě množstvím dohadů a nejasností, takže i úvaha kynologická zůstane do značné míry hypotetická nabízející možnosti na základě pouhých indicijí.
PORTUGALSKÝ VODNÍ PES
Cao de Aqua je již po dlouhou řadu let považován na nejméně početné a proto nejvzácnější plemeno světa. Tento primát mu přiznává i Guinnessova kniha rekordů s upřesněním, že na celém světě je kolem 333 jedinců, z čehož je kupodivu téměř 300 v USA a asi dvacet v zemi původu. Ve světě by se však ještě našla i plemena skromněji zastoupená, bohužel by k nim zřejmě patřili i reprezentanti z ČSR. Portugalci o svém vodním psu ve velmi skromných pramenech uvádějí, že toto plemeno již od nedávna existovalo po celé délce portugalského mořského pobřeží, a že jeho kolébku je třeba hledat v provincii de l´Algarve ležící jihozápadním výběžku Pyrenejského poloostrova. Na pobřeží Atlantického oceánu sloužil po dlouhá staletí jako pes rybářů, kterým pomáhal nahánět ryby do sítí v pobřežních mělčinách, aportoval je, strážil rybářské čluny i skromné příbytky vesničanů. Minulost portugalského vodního psa je dávána do souvistosti s Kelty, jejichž první kmeny se dostaly na Pyrenejský poloostrov zřejmě již v 9. století př. n. l. rozhodně však koncem 6. století př. n. l. kdy keltské kmeny pronikly prudkým náporem ze severu do francouzských oblastí a překročili Pyreneje. Oba národy se smísily a jak uvádí Gerhard Herm, vznikla veliká skupina barbarů, kterou dávní geografové označili jako keltsko-berberskou.
NEJEN LOVEC RYB
Portugalský vodní pes je výborný plavec a mimořádný potapěč. Vyjíždí se svým majitelem na rybářském člunu a z jeho paluby pozorně sleduje lov. Jakmile zjistil, že ryba se zasekla na udici nebo uvízla vrhá se do vody a v případě nutnosti se i potopí, aby úlovek aportoval. Spolehlivě přináší síť nebo kotevní lano. Vedle toho je používán jako spojka pro přinášení zpráv nebo drobného materiálu a výbavy mezi člunem a pobřežím což dokáže i na značně velké vzdálenosti. Tuto činnost vykonává s potěšením přičemž je snadno ovladatelný a poslušný. K této činnosti má vynikající povahové i fyzické předpoklady, které samy o sobě ukazují na dlouhodobý a účelně zaměřený vývoj. Cao de Aqua je charakterizován jako pes prudké až svévolné povahy, neobyčejně odvážný a vytrvalý, ochotný proti únavě. Má výborný zrak i čich, je ostražitý a pozorný. Rychle se učí a je pak velmi oddaný svému majiteli, pro něhož pracuje s mimořádným nadšením. Postavou je středně veliký, velmi dobře vyvinutý a osvalený až zavalitý – nikoli však na úkor pohyblivosti a úměrnosti proporcí. Aby dosáhl požadované kondice, musí být dostatečně trénován – hlavně plaváním.
Nápadné v jeho zjevu je především osrstění, které se vyskytuje ve dvou variantách. V prvním případě je srst delší a lehce vlnité, v druhém kratších a tvoří malé ploché kadeře, které tvoří malé ploché kadeře, které těsněji přiléhají. V obou případech je však srst velmi silná, hustá, stejnoměrně kryjící celý trup. Slabší je pouze v podpaží a na slabinách. Varianty se liší i v lesku, kdy kratší srst je matná. U prvního druhu tvoří srst také jakýsi druh vlasovitých chomáčů na vrcholu hlavy a na uších, kde je velmi dlouhá. Podstatné pro osrstění PVP i vodních psů je, že srst nepokrývá obličejovou partii čímž tato plemena odlišuje od vývojově nepříbuzných plemen psů používaných v minulosti rovněž k vodním pracím – vodním pudlům.
“ Zde bych napsala jednu vsuvku – autor tím myslel, že PVP má srst na nosní partii stejně přirozeně krátkou jako irský a americký vodní španěl – což je chyba výkladu. PVP se srst na čenichu krátí stříháním – oproti irskému, který srst v obličeji má přirozeně krátkou.“
Hlava PVP je masivní partie lebky je o něco delší než čenich. Čelní sklon je dobře vyznačený, na lebce je výrazný týlní hrbol. Čelní sklon je dobře vyznačený, na lebce je výrazný týlní hrbol. Nos je široký, s hodně otevřenými nozdrami, černý u psů zbarvených černě, černobílých a bílých psů. U psů kaštanové barvy je nos zbarvený se zbarvením srsti. Nepřípustné je zbarvení růžové nebo masové. Silné pysky jsou přiléhavé, sliznice, patro v mordě, pod jazykem a dásně jsou černě kropenaté nebo zcela černé. Středně velké oči jsou široce otevřené, lehce šikmé, zaoblené s nevystupující hnědé nebo černé zbarvené. Uši jsou lehce srdcově vyklenuté, tenké a nasazeny nad linií očí. Jsou přiléhavě neseny k hlavě a jejich špičky nesmějí přesahovat začátek krku. Poměrně krátký, vzpřímený krk je silně osvalený, bez laloku a záhybů. Hruď široká a hluboká, žebra jsou dobře klenutá.
Hřbet je krátký a dobře navazující na záď, břicho má malá objem a elegantní tvar. Ocas se u PVP nekrátí. Je u kořene silný, postupně se zužující jeho délka nemá přesahovat úroveň hlezen. Při pozorném postoji drží pes ocas do kruhu, přičemž přední část ocasu nesmí přesahovat střední linii beder. Pes ho nenosí pro parádu, ale je mu účinnou pomůckou při plavání a potápění. Kulaté spíše ploché tlapy s nepříliš klenutými prsty jsou vybaveny dobře vyvinutými plovacími blánami, které dosahují až ke konci prstů
„Toto je dle mého mýtus.“
a jsou jemně ale dobře osrstěny.
Drápy jsou lehce přizvednuté od země. U psů se srstí černé, bílé a černobílé je kůže namodralá. Srst je jednoduchá bez podsady. Pes může bát i zcela bílý, ovšem při zachování plné pigmentace nosu, mordy a očních víček. Optimální výška pro psa je stanovena na 54 cm, přípustné je však rozmezí mezi 50 – 57 cm, u fen 46 cm s rozmezím od 43 do 52 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 16 – 22kg u fen a 19 – 25 kg u psů.
