Afree Ja-Sta Czech

výška: 48 cm, barva černá, srst wavy

 

Afree byl dar z nebe a zároveň trest z pekla. Narodila se na Štědrý den, společně se svými sourozenci z vrhu A, ze kterého jsme si nechali fenku AdwiQ. Afree skoro ve třech měsících jako poslední štěňátko odjela na druhou stranu republiky se svými majiteli, kteří byli nadšení do výstav. S Afree vyběhali polského junior šampiona a do roka věku jsme se s nimi občas viděli i na českých výstavách. Po roce věku feny začal být ale problém. Afree údajně utíkala ze zahrady, když někam odjížděli, hodně štěkala a kňučela. Nevěděli co s ní. Nechápala proč její rodina má být doma a ona sama na zahradě. Do teď nevím co vše na ní zkoušeli, nicméně když jsme se dozvěděla, že chtějí Afree dát pryč a že o ní má zájem jiná chovatelská stanice, jsme Afree společně s mamkou objednaly taxi do Čech.

Ef přijela pozdě večer, hned jsem si jí nastěhovala do pokojíčku, ale ona tam se mnou dvakrát nechtěla být. Překvapilo mě, že v momentu, když jsem se k ní chtěla sehnout, chtěla mě kousnout. Byla v šílené křeči. Nicméně jsme ji dokázala přesvědčit, že moje postel není tak zlá. A tím začala naše výchova. Afree byla dost zblázněná, hned se na mě hodně upnula. Lezla za mnou jak ocásek.

Ef je svým způsobem velmi svá. Některé zlozvyky jí zůstaly. Nechtěla být na dvoře sama s ostatními psy, měla strach, že ji uteču. Přesně věděla, kdy odjíždím na intr do Písku – tou hodinou zalezla na pelech v naše pokojíčku a dokázala zde být celý den, dokud ji doslova mamka nevyhnala se vyvenčit. Nepotřebovala čůrat, jíst ani pít. Vždy věděla kdy se pravidelně vracím z intru domů. A nedej bože když jsem se zpozdila, to hned byla nervózní a štěkala. Se mnou byla vždy spokojená. Později mohla jezdit i do školy- jezdila se mnou na praxe, na exkurze, do hospody do kroužků. Vlastně všude možně a vždy se chovala velmi slušně. Stačila ji lidská přítomnost.

Když se její povaha stabilizovala, hlavně co se týče důvěry to byl velký pokrok, mohla jsem Afree nechat kdekoliv a ona věděla, že se vždy pro ní vrátím, začali jsme s loveckým výcvikem a výstavami. Afree není zrovna nejhezčí port na světe, je poměrně dlouhá – má až moc rovnou wavy srst (která se ale luxusně udržuje), ale svůj CAC i BOB vyhrála. Díky vyraženému zubu jsme ale její český šampionát nemohli dokončit. Na zkouškovém poli nás to ale bavilo víc. Afree opět víc učila mě, než já jí. Opakovaně mě přesvědčovala, že když na ní budu tlačit bude dělat, že tu disciplínu nikdy neviděla. Jako nyní ji vidím, jak s vrtěním ocásku odcházela ze šoulačky stylem – sorry ale, dnes to nepůjde. Musela jsme vždy krotit svoji nervozitu. Afree zvládala disciplíny vždy na jedničku, když chtěla. Vše si moc dobře pamatovala jak se dělá, ale když nechtěla tak s ní nikdo nepohnul.

Lov ji ale s celé smečky zajímá nejvíc. Zkoušky vloh jsme propluli velmi snadno v I.ceně, BZ už pro nás nebylo tak jednoduché. Moje nervozita udělala své a já byla ráda, že jste tenkrát došli s klidem alespoň barvu a tím získali tak loveckou upotřebitelnost. Podruhé se nám povedlo v II. ceně. Barvářské zkoušky jsou bodově velmi přísné, a tak kvůli disciplínám na vodítku nám nevyšli body. PZ opět v II.ceně, jelikož PVP nehlásí přichází automaticky o 30 bodů z hlasitosti, což je moc k získání I. ceny. Stačí pár zaváhání a nižších známek a bodově to do I.ceny nevyjde. Tím jsme myslela, že zkouškovou kariéru ukončíme. Čas ale plynul a já si říkala – proč nezkusit další? Jen tak ze srandy jsme přihlásila LZ – vyzkoušeli jsme si pár disciplín – hlavně klid na stanovišti a vyrazili jsme. A byli jsme úspěšný – došli jsme bodově v krásné III.ceně. Na tyto zkoušky jsem šla již s klidem. Nepotřebovali jsme je, ale bylo by milé je mít. Vyplatila se mi na ní finta, že čím méně cvičme před zkouškami, tím raději a s chutí zvládala disciplíny na zkouškách. Všestranné zkoušky byl náš vrchol. Vždy jsem to zkoušky absolvovala jako divák a nikdy jako vůdce. Zkoušky byli pořádány 5 minut od našeho bydliště, ve vesnici, kde jsem chodila na ZŠ. Říkala jsme si, tak to ze srandy zkusíme. Maximálně to máme domů kousek, kdybychom neuspěli. Přihlásila se akorát jedna skupina psů a tak VZ ostatních plemen dle zkušebního řádu mohou být v jeden den. Tenkrát jsem si říkala, že všechny náročné disciplíny (voda, pole les) v jeden den si nás opravdu ověří, zda to zvládneme. A my to zvládli. Začali jsme polem, kde mě Afree znervóznila akorát na vlečce s bažantem, kdy jsem ji musela podruhé nasadit. Na vodě mi flusla kachnu pod nohy, a na velkém lese dostala pochvalu za náročnou barvu, která vedla těžším terénem. Odložení a klid na stanovišti jsme dělali skoro za tmy. Ale vše jsme zvládli. Dojatá jsme se vracela do myslivecké klubovny s tím, že zkoušky máme. Byl to náš vrchol.

I když je Afree jaká je, zatím lepšího PVP pro loveckou kynologii a myslivost jsem neměla. Ef aktivně ještě nyní v 11 letech chodí na hony na kachny, na bažanty (ikdyž jí to musím redukovat, aby se nám bába nepřetáhla) na naháňky kde si v 8 letech usmyslela, že když požene jeleny bude u toho štěkat. Je velmi chytrá a po mé a své stopě se umí vrátit odkudkoliv. Což jí nyní je vhod, když na procházce se utrhne za nějakou stopou a jelikož už asi hůř slyší, vrací se především po stopě.

Ef byla jednou matkou – vrhu B. Jako dobrá matka se ale neukázala, byla ze štěňat nervózní a prvních 14 dní na nich chtěla ležet jako slepice na vajíčkách. Do dnes si udržuje od ostatních psů sociální distanc, protože je to osobnost a vůdce smečky. 😀 Alespoň si to myslí. Doufám, že ta naše nesmrtelná teta tu s námi bude ještě dlouho. A i když s ní žít není žádná procházka růžovým sadem, je to pořád pes, který stojí za TO! Moje osudová!